Anglický přítomný čas prostý, označovaný jako present simple, patří k prvním gramatickým jevům, které se studenti angličtiny učí. Jeho základní význam je poměrně snadný: používáme ho tehdy, když mluvíme o něčem pravidelném, obvyklém, dlouhodobém nebo obecně platném. Nejde tedy především o děj, který se odehrává právě v okamžiku mluvení, ale o skutečnost, která se opakuje nebo je považována za stabilní.
Typickými případy jsou každodenní návyky, pravidelný program, záliby, pracovní povinnosti, názory a fakta. Věta I read detective stories. znamená „Čtu detektivky“ a vyjadřuje obecný zvyk nebo zálibu. Podobně She loves pancakes. znamená „Miluje palačinky“; nejde o jednorázovou situaci, nýbrž o její trvalejší vztah k palačinkám. Přítomný čas prostý se hodí také pro obecné pravdy, například pro tvrzení, která platí bez ohledu na konkrétní okamžik.
Základní stavba oznamovací věty v přítomném čase
V kladné větě se u většiny sloves používá základní tvar slovesa, tedy tvar shodný s infinitivem bez částice to. Po zájmenech I, you, we a they proto říkáme například I work, you live, we study nebo they play. Český význam těchto vět závisí na kontextu, ale vyjadřují například „pracuji“, „bydlíš“, „studujeme“ nebo „hrají“. Angličtina na rozdíl od češtiny nepřidává ke slovesu různé osobní koncovky, a proto je třeba věnovat zvláštní pozornost třetí osobě jednotného čísla.
Po zájmenech he, she a it se ke slovesu obvykle přidává koncovka -s. Správně tedy řekneme He works, She speaks English nebo It rains. Tato malá koncovka je v přítomném čase velmi důležitá. Častou chybou začátečníků je věta She speak English, v níž koncovka chybí. Správný tvar je She speaks English, tedy „Ona mluví anglicky“.
U některých sloves se při přidání koncovky mění její zápis. Po sykavých hláskách se často používá -es, například he watches, she goes nebo it finishes. U slovesa zakončeného na souhlásku a y se y mění na i a přidává se -es: study se mění na studies. Pokud před koncovým y stojí samohláska, zůstává zápis pravidelný, například play – plays.
Samostatné postavení má sloveso be, které netvoří přítomný čas pomocí základního tvaru. Používáme tvary am, are a is: I am tired, you are ready, she is at home. U běžných sloves se však podobná změna neobjevuje. Rozlišení mezi slovesem be a ostatními slovesy je důležité hlavně při tvorbě záporu a otázky.
Zápor a otázka: pomocná slovesa do a does
V záporných větách se u běžných sloves používá pomocné sloveso do. Za ním následuje not a základní tvar významového slovesa. Říkáme tedy I do not have a dog, případně zkráceně I don’t have a dog. Věta znamená „Nemám psa“. U třetí osoby jednotného čísla se místo do používá does: Mary does not speak French nebo Mary doesn’t speak French, tedy „Marie nemluví francouzsky“.
Jakmile se objeví pomocné sloveso does, významové sloveso už koncovku -s nemá. Správně je He doesn’t work, nikoli He doesn’t works. Koncovka třetí osoby se v tomto případě přesune do pomocného slovesa does. Stejný princip platí u otázek. Základní pořadí je Do nebo Does, podmět, základní tvar slovesa a zbytek věty.
Například Do you swim in summer? znamená „Plaveš v létě?“ a Does he know about it? znamená „Ví o tom?“ U otázky s třetí osobou proto nepíšeme Does he knows, ale Does he know. Pomocné does už samo vyjadřuje gramatickou informaci třetí osoby. Krátké odpovědi mohou znít Yes, I do, No, I don’t, Yes, she does nebo No, she doesn’t.
Při procvičování je užitečné spojit pravidlo s konkrétními větami a následně si ověřit vysvětlení přítomného času prostého v materiálech pro začátečníky, například pod označením present simple, kde je důraz kladen na jednoduché vysvětlení tvorby i použití. Důležité je vždy sledovat, zda jde o kladnou větu, zápor, nebo otázku, protože právě podle toho se rozhoduje, zda použijeme pomocné do či does.
U slovesa be se pomocná slovesa do a does nepoužívají. Zápor tvoříme přímo pomocí not: She is not busy, zkráceně She isn’t busy. Otázka vzniká přehozením slovesa před podmět: Are you ready? nebo Is he at home? Věty Does she be busy? nebo Do you be ready? jsou nesprávné, protože be má vlastní tvary.
Výrazy četnosti a rozdíl oproti ději právě probíhajícímu
Přítomný čas prostý se často pojí s výrazy, které ukazují, jak často se něco děje. Patří mezi ně například always ve významu „vždy“, usually jako „obvykle“, often jako „často“, sometimes jako „někdy“ a never jako „nikdy“. Tyto výrazy pomáhají posluchači pochopit, že nemluvíme o jedné náhodné události. Věta We often visit our grandparents proto popisuje opakovaný zvyk, nikoli jednu konkrétní návštěvu.
Výraz četnosti obvykle stojí před významovým slovesem: They usually walk to work nebo He often reads in the evening. U slovesa be se však klade za jeho tvar: She is always kind a We are sometimes late. Další časové výrazy, například every day, every week, on Mondays nebo in summer, často stojí na konci věty: I study English every day.
Pro správné použití je užitečné odlišit přítomný čas prostý od přítomného času průběhového. Věta I read detective stories obvykle znamená, že je čtu pravidelně nebo obecně rád. Naproti tomu I am reading a detective story vyjadřuje děj, který právě probíhá nebo je dočasný. Přítomný čas prostý tedy představuje rutinu, zvyk nebo stabilní fakt, zatímco průběhový čas zdůrazňuje aktuální průběh.
Stejné rozlišení se objevuje u práce, bydliště, studia i volného času. She works in Prague popisuje její dlouhodobé zaměstnání, zatímco She is working from home today označuje dnešní dočasnou situaci. Při výběru času se proto nestačí ptát, zda se děj odehrává v přítomnosti. Je třeba zjistit, zda jde o pravidelnou či obecně platnou skutečnost, nebo o činnost probíhající právě nyní.
Nejlepší způsob, jak si pravidlo osvojit, je tvořit krátké věty o vlastním dni a postupně je měnit na zápor a otázku. Z věty I study English every evening lze vytvořit I don’t study English every evening i otázku Do you study English every evening? U třetí osoby pak procvičujeme například dvojici He plays tennis a Does he play tennis? Takové porovnávání upevňuje koncovku -s, správné použití pomocných sloves i význam přítomného času prostého.